Dědění od ledna 2015

Dědické právo podle nového občanského zákoníku ve zkratce:

 
Dědické právo jako tradiční součást soukromého práva a civilních kodexů bude nově upraveno v části třetí, hlavě III. NOZ.
 
Již na první pohled je zřejmé, že právní úprava dědického práva je znatelně podrobnější a pokud někdo kritizuje NOZ za archaičnost a „návrat ke kořenům“, pak možná právě právní úprava dědického práva je toho potvrzením.
 
Zákon definuje dědické právo jako právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní. Předmět pozůstalosti (hereditas) tvoří celé jmění zůstavitele s výjimkou ryze osobnostních práv, které smrtí zanikají a na dědice nepřecházejí.
Příkladem budiž smluvní právo fyzické osoby na úpravu účesu v kadeřnickém salónu, neb toto právo nepochybně zaniká smrtí objednatele služby. Sporné bylo donedávna, zdali smrtí věřitele zaniká jeho pohledávka na náhradu bolestného. Judikatura Nejvyššího soudu České republiky se přiklonila k názoru, že takové právo nezaniká, a to zejména za situace, kdy bylo několik let aktivně vymáháno u orgánu veřejné moci (soudu). Judikátu se přidržuje i nová právní úprava.
 
NOZ zachovává stávající pojmosloví typu dědic, pozůstalost, dědictví atd. Objevuje se však mnoho staronových pojmů, o kterých bude stručně podáno níže. V následujícím textu Vám stručně a výstižně popíšeme povahu dědického práva, nicméně, neřešíme podrobnosti jednotlivých institutů a vztah účinku a následku.
 
Dosud se dědilo ze závěti nebo ze zákona, byla možná i kombinace obou těchto důvodů, odúmrť za důvod dědění jistě nebyla považována, neb odúmrť je klasicky chápána jako přechod majetku na stát v případě, že zůstavitel neměl dědiců ani zákonných, ani závětních. NOZ důvody pro dědění rozšiřuje ještě o dědickou smlouvu, jejíž absence ve stávající právní úpravě byla leckdy silně pociťována.
 
Pro mnohé čtenáře bude neznámým pojmem odkaz (legát). Odkazem se odkazovníku (který ovšem není dědicem) zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva. Odkazovníkem je tedy osoba odlišná od dědice, které zůstavitel zůstavil jen jednotlivou věc. Druhý rozdíl mezi dědictvím a odkazem spočívá v tom, že dědictví musí být projednáno soudem, ovšem právo na odkaz se uplatňuje přímo vůči dědicům. Dědic je pak povinen odkazovníkovi odkázanou věc vydat.
 
Novinkou je možnost povolat za dědice nebo odkazovníka i právnickou osobu, která dosud právně neexistuje.
 
Způsobilým dědicem nebo odkazovníkem se stane pouze v případě, pokud vznikne do jednoho roku od smrti zůstavitele. Zcela archaicky nám patrně zní pojem „dědický nápad“. Pojem „nápad“ známe i z jiných souvislostí, například se tak nazývá nově přišedší žaloba na soud. Zůstává zachována tradiční tuzemská koncepce, dle které dědické právo vzniká smrtí zůstavitele.
V právní teorii se používá pojem „nabytí majetku pro mortis causa“ (z důvodu, příčiny smrti). Výslovně se uvádí, že nedědí ten, kdo zemře před zůstavitelem nebo současně s ním. Dědického práva, které má teprve vzniknout, se lze zříci, nelze jej však například postupovat.
 
Zachován zůstává institut dědické nezpůsobilosti. Upřesňuje se, co je zavrženíhodným činem proti zůstavitelově poslední vůli. Tím bude zejména skutečnost, že určitá osoba zůstavitele k projevu poslední vůle donutí, lstivě svede, tuto zfalšuje, úmyslně zničí apod. Takové důvody dědické nezpůsobilosti jsem uváděl při svých přednáškách z právní nauky a jsem egoisticky potěšen, že NOZ je výslovně uvádí jako příklady zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli. I takové činy lze však prominout.
 
Dědického práva se lze předem zříci smlouvou se zůstavitelem. To je absolutní novinka, v běžném životě velice využitelná, kupříkladu tehdy, pokud zůstavitel za života obdarovává některé své potomky a některé nikoliv. Zřeknutí působí i proti potomkům, není-li ujednáno jinak. Zřeknout dědického práva se lze i ve prospěch jiné osoby. Smlouva vyžaduje formu veřejné listiny, notářského zápisu.
 
I nadále lze dědictví odmítnout – jistě platí přirozenoprávní zásada, že nikdo nesmí být nucen nabývat majetek proti své vůli.
 
Dědictví se lze i vzdát. K tomu může dojít před dědickým soudem, dědictví se vzdám ve prospěch jiného dědice.
 
Pořízeními pro případ smrti jsou závěť a nově dědická smlouva nebo dovětek. Podstatou dovětku je stav, kdy zůstavitel nařídí odkaz, ve kterém stanoví odkazovníku nebo dědici podmínku nebo doloží čas nebo uloží příkaz. Jinak bude platit o dovětku totéž co o závěti.
 
Tolik ve zkratce úvodem k nové právní úpravě dědického práva.

Je nesmírně – pro nás, kteří máme zažity stereotypy dědického práva z poslední doby – obtížně pochopitelná, některé instituty NOZ si musíme číst opakovaně, nežli pochopíme, co vůbec obnáší. Zejména u dědického práva považujeme za nutnost nejen nastudovat zákonný text, ale i obstarat si autoritativní výklad s historickým vysvětlením.
 
Redakce