Zastoupení advokáta v řízení před Ústavním soudem – po letech revoluční změna!
Plénum strážce ústavnosti, tedy Ústavního soudu České republiky se sídlem v Brně, přijalo přelomové stanovisko, podle kterého „
je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle ustanovení § 30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, zastoupen jiným advokátem“.
Jedním ze zákonných předpokladů pro věcné projednání ústavní stížnosti tradičně je, aby byl stěžovatel zastoupen právním profesionálem – výlučně advokátem. K tomu existuje i prejudikát stejného soudu z roku 1996, který tehdy vyslovil závazný právní názor, že se tento advokátní přímus vztahuje též na stěžovatele – advokáty.
II. senát Ústavního soudu dospěl nyní s odstupem téměř dvaceti let k názoru, že
již není účelné do budoucna trvat na povinném zastoupení advokáta advokátem v řízení o ústavní stížnosti. Bude jistě vhodné vrátit se myšlenkově k prejudikátu Ústavního soudu z roku 1996 a osvěžit si, jaké důvody tehdy vedly soud k myšlence, že i advokát musí být vždy povinně zastoupen advokátem v řízení před Ústavním soudem?
Tehdy Ústavní soud vymezil dva klíčové, nosné důvody, pro které bylo nutno trvat na povinném advokátním zastoupení i pro advokáty samotné:
-
zajištění právně kvalifikovaných podání;
-
garance vyššího stupně objektivity.
Tyto důvody však již v současné době Ústavní soud nepovažuje za přesvědčivé, neboť od doby přijetí stanoviska se výrazně změnily okolnosti spjaté s řízením o ústavní stížnosti. Zatímco v 90. letech bylo řízení před Ústavním soudem stále poměrně novým druhem řízení, s nímž neměli advokáti výraznější zkušenosti, v současné době již každý advokát disponuje nebo disponovat může poměrně hojným množstvím informací a praktických pomůcek a vzorů, které může při podání ústavní stížnosti využít. Za této situace by tedy
měl být schopen každý advokát právně kvalifikovaně chránit práva svých klientů před Ústavním soudem a stejně tak je zajisté schopen chránit svá vlastní práva. Argument záruky vyššího stupně objektivity také není v současnosti udržitelný, protože předně smyslem zastoupení advokátem není zaručovat klientovi objektivitu (to je úkolem soudu), nýbrž chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy svého klienta a poslouchat jeho příkazy.
Je ovšem empiricky ověřené, že případné zastoupení jiným advokátem, který má od projednávané věci určitý odstup, může být v konkrétním případě pro stěžovatele přínosné, neboť tak bude zamezeno stěžovatelově citové předpojatosti, budou zmírněny případné zbytečné výpady vůči soudu či jiným účastníkům řízení etc. Nemá však smysl nutit špičkového, ba i průměrného, advokáta, aby se vždy povinně, bezvýjimečně, musel nechat zastoupit jiným advokátem. Navíc v dnešní době má posun názoru Ústavního soudu i význam ekonomický, neboť v advokátní obci je jistě sepis a zastupování ve věci ústavní stížnosti bráno jako jakýsi vrchol právnických znalostí a dovedností, což se projeví i ve výši „palmáre“.
Dle přechodného ustanovení aktuálního nálezu Ústavního soudu se právní názor obsažený v tomto stanovisku použije na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů.
Stanovisko pléna nebylo přijato jednomyslně, tři ústavní soudci, tedy minorita, uplatnili odchylný názor. Redakce – pokud může vyjádřit svůj skromný názor – má za to, že znalostní a společenský posun již skutečně překonal požadavek trvat na obligatorním zastoupení advokáta v řízení o jeho ústavní stížnosti advokátem.
Redakce